Začátkem února mi umřel dědeček. Bylo mu 83 let a měla jsem ho moc ráda. Plánovali jsme pohřeb a rodina mě poprosila o napsání smutečního projevu. Dávalo to smysl, když se psaním i mluvením živím. Jak se ale takový projev píše?
Nejdřív jsem si o tom žánru něco zjistila. Nesmí být moc dlouhý, nesmí být moc detailní a konkrétní, aby se třeba chytali i vzdálenější příbuzní a přátelé. A hlavně by neměl dávat prostor, připomenout neboštíka ve špatném světle. To vyžaduje otevřenou hlavu. A i když se každému nezavděčíte, je lepší každé slovo dvakrát otočit a ubezpečit se, že nevyvolá nějaký třeba špatný obraz o člověku, kterému vzdáváte hold.
Jasně, že mi děda párkrát i ublížil, ale to na pohřeb opravdu nepatří. To se pak může řešit na hostině po obřadu. Takže jsem si zapálila svíčku, zachumlala jsem se do teplé deky a pustila si dědovy oblíbené písničky. Záleželo mi na tom, aby to byla oslava života, ne nějaký faktický popis.
Proto jsem nejdřív začala tím, co se mi asociuje, když si na dědu vzpomenu. Byla to příroda, sport, jeho chatička, byl také pan učitel a měl skvělý smysl pro humor. To byla moje osnova. Mohla jsem se do psaní pustit.
Vhodnost vs. nudnost
To, že není snadné takový text napsat „správně“, jsem se přesvědčila vzápětí. Je to o tom vyprávět příběh, který by za každým odstavcem měl mít takovou neviditelnou otázku: „Co to o tom člověku říká? Jaký byl?
Proto jsem hodně škrtala. Například fakt, že si děda prostřelil nohu na vojně, když si čistil zbraň a pak volal na kluky, že „je střelenej“ – je sice srandovní historka na party po obřadu, ale podtextem říká, že děda byl taky někdy trochu lehkovážný. Takže to jsem i přes naléhání pár aktivních rodinných příslušníků vyhodila.
Takže je potřeba se opravdu u každé pasáže a příběhu zamyslet nad tím, co z tohoto příběhu vyplývá směrem k danému člověku. Abych nepůsobila, že zkazím každou srandu, nebo že snad kapka humoru do smutečního projevu nepatří – uvedu ještě jeden příklad.
Když jsem studovala na Erasmu v Německu, přijela za mnou celá rodina včetně dědy. Byl rád tím tahounem a hlavou rodiny, a tak řekl, že nás všechny zve na Currywurst. Co následovalo pro něj bylo velmi typické: od pádu železné opony se nepodíval na kurz eura a myslel si, že celou rodinu pozve na jídlo za pět euro. Je to úsměvné, ale je z toho cítit, že měl velké srdce a chtěl nám udělat radost. Jen si prostě nezjistil, že ceny už jsou někde jinde. Je to roztomilé. V projevu to zůstalo.
Terapie ZN: osobní
Přemýšlela jsem nad tím, jaké to asi bude, když někdo dostane napsat mou smuteční řeč. 🙂
Jaké hezké věci o mě asi tak může napsat. Co bych vlastně chtěla, aby napsal. Přijde mi zajímavé, že i když třeba děda přirozeně jako každý člověk v životě něco pokazil, tak na tom teď vůbec nezáleží. Je to pryč. Nikoho to nezajímá.
Proč se mi žijící lidé stále tak bojíme chyb? Možnost udělat chybu znamená, že jsme na živu. A to je přece skvělé. Proč jsme k sobě tak přísní a někdy hnusní, když chybu uděláme?
Já jsem si díky tomuto textu uzavřela svůj vztah k dědovi. Strašně mi to pomohlo. Je to vlastně to poslední, co pro něj mohu udělat. Použít svůj talent na to, aby měl krásnou „rozlučku“ s životem.
